Cesta do Hanoje

Cesta do Hanoje

Z nějakého zvráceného důvodu mi můj mozek občas předhazuje hlášky z pofiderních popkulturních zdrojů. V tomhle případě šlo o větu pronesenou ve zhruba tisíc let staré reklamě na dávno zapomenutý produkt, která zní: “Tak to jsem tedy nečekal!” a byla mi naservírována hned po příjezdu na letiště při pohledu na rudý nápis ZRUŠENO, oznamující stav letu, kterým jsem měl zahájit svou cestu po Asii.
Polil mě studený pot. Ve světle všech rozluček, které jsem se svými kamarády absolvoval, by mi můj nynější odchod z letiště s nepořízenou vynesl nejenom dlouhodobě setrvávající výsměch, ale co hůř, dost možná i další kolo loučení, s kterým by se se mnou nejspíš rozloučila i má nebohá játra. Myšlenku na výměnu plánované cesty za několikaměsíční skrývání se před zraky svého okolí a vycházení pouze pod rouškou noci jsem vcelku rychle zavrhnul a vydal se na informace zjistit, zač je toho loket.

Tam mi uniformovaná slečna informovaně oznámila, že významem sdělení o zrušení mého letu je s největší pravděpodobností to, že byl onen let z nějakého důvodu zrušen. Snad v reakci na můj výraz hned velice ochotně přislíbila, že se vynasnaží získat více informací, načež odešla a já čekal a čekal. A čekal.
Už se nevrátila. Od vedlejší přepážky se mezitím začal ozývat stupňující se ruch vrcholící úsečně podaným návrhem dalšímu cestujícímu sdílejícímu mou situaci: “Hele, běžte si to vyřídit na ČSA, jooo? Mě nějakej váš zrušenej let nezajímá, jasný?!”. Zatímco kolega ze zrušeného letu pomalu brunátněl a připravoval si seznam míst, do nichž úsečného zaměstnance letiště odkáže, já přijal jeho radu za svou, rozloučil se se zmizelou uniformovanou slečnou a vykročil navštívit další přepážku.
Na té se situace začala hýbat. V rámci družby nahradí České aerolinie jejich ruský protějšek! Navzdory zoufalému křiku jejich zástupce, že mu na letadle nezbyde žádné místo pro v potu tváře socialismus budující lid, jsem vyfasoval místo na náhradním letu do rudého srdce matičky Rusi, kde jsem měl mít pořád dostatek času na doběhnutí přípoje do Hanoje. Odcházel jsem jako vítěz s hlavou hrdě vztyčenou.

Ten pocit mi vydržel přesně 3 minuty a 27 sekund. Přesně do té doby než jsem dorazil k dalšímu odbavovacímu pultu, kde došlo na nejhorší. Na srážku s blbcem. Když mi pokynula dívka od přednostní přepážky, horlivě nabízeje své služby, byl jsem přesvědčen, že odteď stojí štěstí na mé straně. Když mi ale po osmnácté opakovala, že se se svým batohem mohu rozloučit, že: “To zkrátka nejde vložit do systému a že má téhle práce po krk,” využívaje slovníku nevhodného publikování, jsem si za tento nával optimismu náležitě vynadal. Pasažéři z ostatních front si vesele štrádovali, nechat porovnat své biometrické údaje, zatímco dívka za přepážkou supěla a mlátila svou pěstičkou do vybavení pražského letiště.
Uplynulo mnoho času a vyslechnul jsem si spoustu telefonátů, než začal osud mého batohu vypadat o něco méně černě, že se snad nakonec opravdu v Hanoji sejdeme. Poslední překážkou zůstalo ruční vypsání štítků a polepek na zavazadlo. Tu se dívka přede mnou začala bezostyšně osahávat. Své představení ukončila slovy: “A propisku nemáte?”. Měl jsem. A důraz dávám na slovo měl, nadále již nemám. Zapomněl jsem si v rozčilení říct o její vrácení, tak ji milé děvče pěkně po klausovsku ztopilo.

Po absolvování téhle anabáze mi zbylo přesně patnáct minut, než se měla brána vedoucí k náhradnímu letu definitivně uzavřít. Rychle, jako gepard po obrně, jsem prolétl přes všechny letištní peripetie – Úprk halou – Kontrola pasu – Úprk další halou – Sundavání pásku za běhu, velice hloupý nápad – Brána! – Věci do krabice – Filmy do rentgenu, se sebezapřením, ale na ruční kontrolu není čas – Hurá do rámu – Červené světlo – Sundat boty – Zneuctění nazývané ruční bezpečnostní kontrolou a sláva, hotovo!
Zrychlený běh času se vrátil zpátky do původních kolejí, usedl jsem v létajícím stroji a byl jsem natolik nadšený, že jsem si skoro nevšimnul neexistujícího prostoru pro umístění kolen. Snad jediná věc převyšující míru mého nadšení, byla míra mého zpocení. Na mém obličeji se začal rozlívat připitomělý úsměv, který se ještě rozšířil, když se přede mnou objevila usměvavá Nataša v modrém čepečku a se srpem a kladivem na klopě. Podávala mi miniaturní bagetu, kterou jsem přijal s náboženskou úctou.

Příští zastávka Moskva.

Do Moskvy jsem přiletěl vybaven úkolem. Snad abych neměl zbytek cesty příliš nezáživný. Obnášel návštěvu transferové přepážky a domluvu přesunu svého batohu z letadla, na němž neměl být, do letadla, na němž být pro změnu má. Šipky mne zavedly do druhého patra. Za zády jsem nechal pomaleji postupující průvod Asiatů se zjevně stejným cílem a vrhnul se k pultíku skrývajícímu sovětskou symbolikou ověnčenou Anastázii.
Nemeškal jsem ani vteřinu a vysvětlil jí svou situaci. Zatvářila se velice chápavě, pomohla by mi prý velice ráda, jen kdyby jí fungoval počítač. “Jenže on nefunguje,” dodala na vysvětlenou a trpně zacloumala svým jako vánočka pleteným copem. Žádní kolegové s funkčními stroji samozřejmě za přepážkou nebyli a samotné stroje byly opatřeny neprostupnými hesly, na něž byla Anastázie krátká. Tedy nezbylo než čekat na zásah shůry, respektive oddělení IT.
Dav Asiatů za zády mi bobtnal a vřel. Zašuměl obzvlášť hrozivě, když se ke mně připojili další tři čeští pasažéři, procházející stejnou peripetií. Ale to už se po dlouhých minutách rozběhly odiny a noly ruské výpočetní techniky a všechno se zase jednou začalo tvářit podstatně pozitivněji.
Anastázie nakrmila systém potřebnými údaji a podala mi zpátky pas. S ruskou melancholií v hlase mi sladce pošeptala: “You keep this forever; nech si jej napořád.”. Letmo jsme se dotkli prsty, a pak už nezbylo, než se se slzou v oku rozloučit. Když se na uniformovanou krásku vrhal asijský dav, už jsem zase utíkal letištní halou.

A pak už se nic zvlášť zajímavého nedělo. Usedl jsem do natlakovaného tubusu ve směru Hanoje, den se změnil v noc a ta zase v den. “Hanoj. Konečná stanice, prosíme vystupte,” o devět hodin později a devět tisíc kilometrů dále jsem se odlepil ze sedačky letadla. Konečně Vietnam!
Po necelé hodině pozorování několika dopravníkových pásů, na kterých se protáčely stovky kartonových krabic s madly vyrobenými z lepící pásky, jsem uznal, že další čekání na batoh nemá smysl a začal jsem své poznávání Hanoje návštěvou kanceláře ztrát a nálezů. Prý se mé zavazadlo nachází kdesi v Moskvě. “Čert to vem, alespoň se s ním nemusím vláčet,” pomyslel jsem si a rozlámaný vykročil do jiného světa, který se mi na dlouhou dobu měl stát domovem.