Řím, věčné město pod vrcholky Apenin a kolébka evropské civilizace, do níž údajně vedou všechny cesty, konečně svedl i tu mojí. Na ochozu nad slavnou Fontánou di Trevi jsem zhluboka vdechoval vůni pečených kaštanů mísenou s odérem karbanátků nejrychlejšího z rychlých občerstvení a pode mnou se nakrucovalo děvče ve fialových plyšovo-péřových šatech a vysokých zelených kozačkách. Ano, takto se pozná kolébka civilizace.
Děvče zrovna usedlo na mramorový okraj fontány, aby si pořídilo osm set sedmdesátý autoportrét, když se jí za nic netušícím uchem zhmotnil hlídač. “Píííííísk!” ozvala se ostře jeho píšťalka a dívčin telefon se šokem div neodporoučel do azurových vod barokního skvostu. “Co nám tady sedíš na památkách, ty kornůto?” překládal jsem si hlídačova slova doprovázená ryze italskými gesty, do jejichž produkce se zabral natolik, že si téměř nevšiml, že mu na naleštěný mramor usedá další skupinka lidí. Téměř.
Pískot se vlastně ozýval okolo fontány konstantně a já přemýšlel, nebo se o to alespoň v rámci možností pokoušel, jak dlouho asi může člověk setrvat v práci tak krásně demonstrující Einsteinovu definici šílenství, než si místo zaprskané píšťalky přinese na směnu naolejovanou berettu. Místním cvrkotem jsem byl fascinován, obdobný lomoz jsem bez nadsázky nezažil od návštěvy Nového Dillí. Pomalu jsem v hlavě sumíroval myšlenku, že jestli mají prázdniny v Římě nějakou nevýhodu, pak je to ta, že všichni viděli film Prázdniny v Římě, a tak jezdí na prázdniny do Říma, když péřové děvče znovu pohodlně přičaplo na rantl a spokojeně cvaklo další fotku, aby si vzápětí vysloužilo podstatně hlasitější a nespokojenější křik hlídačův.
Po chvíli mi došlo, že jsem si vlastně okolní ruch dost užíval a snad mě mrzelo akorát to, že jsem ten den měl na foťáku našroubovaný jednadvaceti milimetrový objektiv, jehož zrakem mohla být pět metrů vzdálená scéna pod ochozem stejně tak na měsíci, protože než jsem se prodral davem, bylo už děvče fuč. Vrátil jsem se tedy na ochoz, kde bylo přece jen klidněji. Nechodil sem pískač. Využil toho i bodrý stařík, který se vydrápal na zábradlí, chytil za ruku svou paní a nasadil vítězoslavný výraz. Toho už jsem vyfotit stihnul, aby se mi hned pochlubil, že oslavil devadesátý třetí rok a je tedy aktuálně pravděpodobně nejstarším Skotem v Římě, kde byl naposledy za války. Odtud asi ten vítězoslavný výraz.
Neméně skloňované Španělské schody byly od fontány di Trevi co by kamenem dohodil. Jen by nejspíš někoho trefil, tedy tuto praktiku nedoporučuji zkoušet. Už proto, že v okolí památek byly rozestavěné ozbrojené vojenské kohorty, které by mohly odpovědět podstatně důraznějším způsobem. V batohu jsem si každopádně nesl tři čtvrtě litrovou lahev piva Moretti, kterou jsem měl v plánu na schodišti vypít. Svou naivitu jsem si uvědomil, sotva jsem se vyhnul druhému koňskému povozu. Schodiště s kostelíkem bylo krásné, pro nalezení místa k usednutí bych ale musel dorazit ve dvanáct večer, nikoli dopoledne. A vůbec, slyšel jsem právě píšťalku, nebo mi stále zvoní v uších?
Za to Koloseum se ukázalo být natolik kolosálním, že se v něm něco tak nicotného jako samozvaný pán tvorstva zcela ztratilo. Jestli se mi něco na Římu opravdu líbilo, pak to byla přítomnost antických památek prakticky na každém rohu. V jednu chvíli jsem procházel obytným blokem a hle, najednou ulici protínal akvadukt, pod kterým vesele projížděly tramvaje. Při hledání restaurace pro doplnění pizzového deficitu jsem zase míjel dórská, ionská a korintská sloupořadí, vítězné oblouky a vůbec ruiny všeho druhu, které připomínaly někdejší slávu římského impéria.
Koloseum, převyšující okolní domy, ke kterému se oklikou vracím, definitivně patří mezi připomínky největší. Jediná škoda, že obrázky tu velikost nedokážou tak úplně zprostředkovat. V dobách antiky býval vstup pro všechny bez rozdílu zdarma, čili o necelých dvacet euro nižší než dnes a tehdejší účastník mohl být svědkem hromadné likvidace exotických zvířat i svých spoluobčanů. To vše v high-tech provedení s pohyblivými paravány chránícími před ostrým sluncem a stále se obměňujícími kulisami zprostředkovaný pro dokonale imersivní zážitek soustavou důmyslných propadel. Na památku padlým mučedníkům křesťanského typu měl být uprostřed arény postaven kostel, nakonec z plánu ale sešlo, nejspíš si Římané uvědomili, že kostelů mají dost a taková aréna by se ještě někdy mohla hodit.
To bylo ale až po změně poměrů v Římské říši, která si po staletích drolení snažila skrz nové oficiální náboženství udržet relevantnost. Krok se ukázal jako úspěšný, a tak z císařských paláců a slavného centra města Forum Romanum zbyly trosky, zatímco Vatikán září novotou. A že je to nějaká zář, kubrickovsky nekonečné chodby zdejších muzeí zlatě pableskují nahromaděnými exponáty, haly jsou vymalované freskami od největších mistrů renesance a gigantické kopule, ke kterým vedou neméně gigantické fronty byly dokonalou připomínkou barokního rčení memento mori. To jsem nejživěji vnímal právě v rámci zmíněných front, do nichž jsem se zcela amatérsky nevybavil knihou. Na druhou stranu, kde jinde se pustit do vyprávění o Římě. Ale pozor, řada se začíná hýbat!
