Obtěžoval jsem kambodžského krále

Obtěžoval jsem kambodžského krále

Phnom Penh se po čase stráveném na venkově ukázal jako pořádná divočina. Koloniální pavlačové činžáky s kulatými rohy a balkonové králíkárny střídaly prosklené mrakodrapy a ty zase malé boudy z plechu. I když je město velké asi jako Praha a zhruba i stejně lidnaté, působilo na mě podstatně přeplněnějším dojmem. Na tom se podepisovaly i všudypřítomné tuk tuky, ať už bublinovité trojkolky z Indie nebo dřevěné kočáry zavěšené za motorky, jejichž řidiči konstantně bojovali o přízeň procházejících. Větu “Hello, tuk tuk?” jsem tak slyšel jako první věc po ránu i poslední před spaním.
Město leží na soutoku dvou veletoků, řek Tonle Sap a Mekongu. Samotný soutok je natolik mohutný, že na pohled vypadal spíš jako jezero a proud vody byl tak silný, že lodě jezdily po řece bokem. Vichr nutil k podobným kouskům i všudypřítomné holuby, kteří byli odfukováni od svých zamýšlených cílů a nuceni poletovat bočmo, zrovna jako se přesouvali kepští krabi.
Phnom Penh je (pravděpodobně díky populaci místních tuktukářů) největším městem v zemi. Drtivá většina Kambodžanů nicméně žije na venkově, pozůstatek z dob Rudých Khmérů a přikázaného vysídlování měst. Uvolněné prostory v Phnom Penhu zaplnila čínská menšina, kterou sem ostatně zvali za obchodem už Francouzi za dob Indočíny, do svého času zbrusu nových nablýskaných činžovních domů. Číňani, věrni své rozpínavé tradici, postupně zabrali skoro celý střed města a kde se dá, jsou dnes u kormidla další výstavby v moderním železobetonovém duchu. Původní činžáky ale stále stojí, akorát o nablýskanosti už nemůže být řeč, vyklidila prostor omšelosti. Přesto, nebo snad právě kvůli tomu, si vybledlé pavlačové domy zachovávaly nepopiratelné kouzlo, se kterým se uniformní novostavby nemohly srovnávat.

Lesk rozhodně neztratil královský palác. A to doslova, blýskal se už od holubí náplavky u soutoku řek takovým způsobem, že prakticky nebylo možné nepodlehnout jeho svodům a nenavštívit jej. Okamžitě jsem si vysnil, jak s králem popíjíme zelený čaj a konverzujeme v mé mateřštině. Exilovaný kambodžský král totiž trávil svá studentská léta v naší malé republice, ba dokonce bydlel u příbuzných mé známé! Měli bychom tedy krásné společné téma ve formě drbání její osoby, ahoj Vlaďko!
Že mě králův lokaj obral o přemrštěné vstupné, jsem přešel. Přece jen jsem věřil ve svou následnou kompenzaci přímo z rukou jeho veličenstva. Že však král před mou návštěvou nechal uzavřít obytné prostory paláce a na volání k družbě v libozvučné češtině (kterým jsem plašil jak přítomné mnichy, holuby a opice) nikterak nereagoval, byl vrchol drzosti. Co na tom, že přístupné části paláce a chrámy měly jakous takous architektonickou a historickou hodnotu, jeho veličenstvo zde překročilo pomyslnou čáru.
Rozhodl jsem si na proradného monarchu políčit a s teatrální uražeností vznést na veřejném místě pochyby o jeho pohostinnosti a tím jej zostudit v očích poddaných. No a když už budu u toho, rovnou i zažádám o refundaci peněz, o které mě tak sprostě oloupil. To, že se za pár dní měla konat oslava dne kambodžské nezávislosti, mi hrálo do karet. Večer jsem si tak na penzionu prodloužil pobyt a začal připravovat svou dehonestující řeč.

Zároveň jsem získal spoustu času na prozkoumání metropole, jehož zásadní výstup zde uvádím: Skoro všem místním kočkám chyběla zhruba polovina ocasu. Ta polovina, kterou nadále vlastní, byla zkroucená tak nějak po prasečím způsobu. Byl jsem však uklidněn, že kočičí ocas není místní kulinářskou specialitou, že kočka půlocasá je zkrátka zdejší druh a její abnormální vzhled je tak zcela normální. No dobře. Co tady naštěstí normální nebylo, byl vietnamský způsob relaxace s tričkem vyhrnutým nad pupek a vystavování vypouklých, zde cituji: ‘Buddhových břich’ na obdiv. Zmiňoval jsem se, že tímto způsobem tráví volné chvíle každý správný Vietnamec, ať už na tržišti, nebo v přeplněném výtahu?
Došel jsem i ke zjištění, že přímo v centru města, kde se protínaly všechny hlavní silniční tahy, stojí krytý enormní centrální trh a že těch decentralizovaných bylo nepočitatelné množství. Všechny nabízely výborné čerstvé ovoce a odporně smrduté ryby a jim podobnou havěť a celkově byly zásobeny podstatně lépe než nablýskané obchodní domy, které ve městě postupně rostou pod čínskou taktovkou.
Narozdíl od trhů ve Vietnamu, když už jsem začal srovnávat, ty zdejší ve většině případů končily svůj provoz už před setměním. Kambodžské dodávky elektřiny nejsou stoprocentní a její výpadky tak byly denním, nebo spíš nočním, chlebem. Noční hlavní město bylo osvětleno poměrně spoře a ve vedlejších uličkách jsem byl kolikrát závislý na světlech projíždějících aut, “Hello tuk tuk?” vozítek a poutačů restaurací. Ty mě poutaly velice často, i když mi ty půlocasé kočky stále ležely v hlavě. Khmérská kuchyně je někde na pomezí mezi vietnamskou a thajskou, chutná výborně a narozdíl od dříve jmenovaných, jsem doma v Čechách zatím nikde nepotkal jí zasvěcené bistro.
Vedle stánků konzumu a konzumace nelze zapomenout ani na duchovní život, kterému vycházejí vstříc napříč městem roztroušené buddhistické chrámy a pagody. Nechybí ani kostely a mešity, i když ty nejsou zastoupeny v takovém množství. Jiné, než majoritní vyznání, nicméně neznamealo handicap a lidé mezi tu sebou bez potíží vyjdou, což asi xenofobně ladění jedinci neradi slyší.
Sotva jsem se zvednul z pohodlného koberce velké bílé mešity, vyrazil jsem poznávat zdejší buddhistické chrámy všemožných tvarů a zdobení. Co jsem poznal? Že na chrámy často navazovaly celé obytné bloky, kde žili mniši a děti chodily do škol. V jednom jsem absolvoval obřad, od jehož skončení mi zápěstí obepíná červený provázek, který mě pravděpodobně identifikuje jako vhodného dárce almužen. Mniši totiž v buddhistické tradici ‘Nebrat, co není dáno’ každé ráno vycházejí s miskami pro rýži a jiné syté dary. Obdarování mnicha je dobré jak pro břicho mnicha, tak pro karmu dárce. Sotva ale dá ráno vale, vytasí mniši z oranžových hábitů chytré telefony a své transcendentní stavy dávají okolí najevo prostřednictvím aktualizací facebookového profilu.

Nejstarší chrám ve městě se pojí k legendě o jeho vzniku, pravící, že kdysi dávno vdova jménem Penh nalezla v proudu řeky kmen pro Evropana neznámého stromu a v něm ukryté čtyři sošky Buddhy a jednu sošku Višny. Byla žřejmě výborná plavkyně a navíc obdařená obrovskou silou, a tak kmen spolu s jeho obsahem z proudu řeky vysvobodila. Sotva se ocitla na břehu, vdova nakázala navršit umělý kopec, na němž bude stát chrám, jenž sošky přijme pod svou střechu. K plaveckým schopnostem a síle byla zjevně obdařena i silnou autoritou, protože jak pravila, se stalo. Nakupený kopec, na kterém se chrám dodnes nachází, je při svých sedmadvaceti metrech nejvyšším nadmořským bodem města. Jako památku na tuto úctyhodnou ženu nese město dodnes jméno Phnom Penh, což v překladu znamená Penhžin kopec.
Na kopci za chrámem pak stojí velká zvonovitá stúpa, sloužící za hrobku poslednímu angkorskému králi, kterému byl Angkor vyrván z rukou Thajci. Král se po své dezerci usídlil právě v Phnom Penhu a ten se stal novým hlavním městem Khmérské říše.

A nesloužil za sídlo pouze následujícím monarchům, ale i soudruhovi číslo jedna, jak se přezdíval Pol Pot, hlava Rudých Khmérů. Ten, narozdíl od králů, ale vládl v téměř prázdném městě, jehož populace se během tří dnů od dobytí smrskla z téměř dvou milionů lidí na dvacet pět tisíc. Důvodem byla násilná evakuace obyvatel na venkov, která pro mnohé vyústila v pochod smrti, pro další život v otroctví.
Tím ale smutná a relativně novodobá historie Phnom Penhu nekončí. Ve městě byla založena asi nejbrutálnější věznice režimu, Tuol Sleng, nebo S21. Vznikla v areálu bývalé střední školy, pro kterou nebylo v režimu potlačujícím vzdělání upotřebení. Věznice S21 byla určená především politickým vězňům, kteří zde byli internováni s celými rodinami (aby se nikdo nemohl mstít) a drženi v otřesných podmínkách, sadisticky mučeni tak dlouho, dokud nedoznali spolupráci s protistátními organizacemi. Metody získávání doznání se nijak nelišily od středověkých honů na čarodějnice. Presumpce neviny neexistovala. 
Kdokoli byl internován, byl automaticky považován za zdárce a obvinění ostatně tázaná osoba vždy potvrdila. Co na tom, že doznání přišlo na základě surového mučení. Po potvrzení viny následoval převoz na takzvaná pole smrti, kde byli vězni popraveni umlácením, kulky byly drahé a vězňů mnoho. Těla odsouzených byla pohozena do masových hrobů. Režim měl vše poctivě zaznamenáno a zdokumentováno. Když tedy prakticky prázdný Phnom Penh dobyla vietnamská armáda, vyšlo najevo, že obětí věznice S21 bylo přes 16000. Naopak internaci za jejími zdmi přežilo celkem 12 lidí. Slovy dvanáct.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se během své návštěvy v Tuol Sleng s jedním z těch dvanácti setkal. Procházel jsem se objekty věznice, mnohé byly ponechané přesně tak, jak zůstaly po úprku Rudých Khmérů, když byla vietnamská armáda za humny. A to včetně skvrn od krve na podlaze pod kavalci a školními tabulemi popsanými křídou početními příklady, které nikdo z místních vrahů po zabrání školy nesetřel. Některé budovy byly obehnány ostnatým plotem a uvnitř nahrubo rozpříčkovány neopracovanými prkny, aby pojmuly co nejvíce cel a vězňů. V dalších byly vystaveny nekonečné řady fotografií vězňů pořízených při příjmu do vězení, mnohých již ošklivě pomlácených. Jiné místnosti zabírala pouze jediná postel, tedy spíš její rám a zatraceně grafické fotografie, co se stalo jejich obyvatelům. Ty nafotili vietnamští vojáci po vyhnání Rudých Khmérů. Z atmosféry tohoto místa se mi svíralo u srdce.

Vyšel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, když na mě zagestikulovala slečna v košili správy památníku genocidy a pozvala mne do přednáškového sálu, prý měl zrovna dnes přednášet své svědectví jeden z pamětníků místních hrůz. Uvnitř už seděla skupina kambodžských studentů v uniformách a pár starších kambodžanů. U pultíku zrovna přednášela elegantní dáma v khmérštině. Poté, co domluvila, mě anglicky oslovila a ukázala na asi padesátiletého pána sedícího za mnou, prý že mi vše poví v angličtině. Představil se mi jako Norng a chvíli jsme si spolu šeptem povídali, zatímco pokračoval khmérský výklad.
Když přišel čas na nástup pamětníka, k mému překvapení se zvednul domnělý překladatel Norng a odešel k pódiu, kde začal vyprávět svůj příběh. Celým jménem se jmenoval Norng Chan Phal a do vězení byl odvezen se svou matkou a bratrem po uvěznění otce, na nějž padnul stín podezření z kolaborace proti Rudým Khmérům. Sotva dorazili, jeho matku dozorci srazili z korby auta a před dětmi surově zbili. Rodinu si po tomto uvítání vyfotili, vnesli do záznamů a následovalo další bití. Po době strávené v malé cele plné komárů a špíny, byly děti od matky odděleny. Naposledy ji oba bratři zahlédli přes zamřížované okno. Nic si neřekli. Chlapci měli hlad, nechápali, co se děje a už vůbec netušili, že se s matkou už nikdy nesetkají. Když přišli vietnamští vojáci, Norng s bratrem využili vzniklého chaosu a s pár dalšími dětmi se schovali do hromady špinavého oblečení po vězních. Tam je později osvoboditelé i našli.
Příběh to byl hodně silný, akorát se obávám, že má přítomnost musela pokazit dojmy pro zúčastněné studenty. Norng totiž z ohledu na mou osobu v publiku vyprávěl celou svou historii v angličtině. Poděkoval jsem za jeho příběh a uctivě se rozloučil. Sekci otázek a odpovědí jsem už raději přenechal studentům v jejich nativním jazyce a vyrazil dál na okraj města, na pole smrti Čoung Ek, kam byli vězni po doznání odváženi.
Na tom místě původně stával čínský hřbitov a dnes návštěvníky Čoung Ek přivítá na pohled příjemná zelená louka ve stínu ovocných stromů a palem. Louka, která byla za hrob dvaceti tisícům lidí z Phnom Penhu, ze které doteď monzunové deště vyplavují děsivá svědectví minulosti ve formě kostí a zubů.
Odsouzené sem dováželi na korbách kamionů. Ať už muži, ženy nebo děti, všichni byli umístěni do malé místnosti bez oken, odkud byli v průběhu noci postupně odváděni a úderem do hlavy posíláni na věčnost masového hrobu. Celou noc k tomu nahlas hrála revoluční hudba, která maskovala křik umírajících. Jako památník stojí dnes uprostřed louky prosklená věž stúpy, z níž vyhlížejí na místo svého skonu tisíce prázdných očních důlků rozbitých lebek obětí. Blízká setkání s hrůznou historií mě zanechaly dokonale vyždímaného. 

Doufal jsem, že přijdu na jiné myšlenky procházkou po nočním městě. Asijské metropole měly po setmění svoje specifické kouzlo. Třeba taková stará Praha, v noci nasvícená oranžovými výbojkami, působí jako důstojná paní v důchodovém věku, vysedávající s archivním vínem na starožitném otomanu, poklidně hladící hlavu své chundelaté kočky (s ocasem normální délky). Velkoměsta asijská, která jsem měl tu čest poznat, byla jako její divoké vnučky, řádící na rejvových párty a ujíždějící na amfetaminech. Phnom Penh byl zrovna takový. Tuktukáři troubili, dopravní chaos nepolevoval, pod širým nebem prakticky všude prskaly grily, na náplavce začínaly rodiné pikniky místních obyvatel. Město zaplavily všemožné vůně i zápachy. Co na tom, že je v Phnom Penhu pro nedostatečné osvětlení tma, ve tmě se toho více ztratí! A tak jsem ztratil svůj mobilní telefon. Po několikahodinové a neúspěšné pátrací akci v ulicích města jsem se frustrovaný rozhodl vrátit na pokoj, kde mě osvítil duch svatý. Otevřel jsem webovou aplikaci na počítači a pokusil se dohledat telefon s její dopomocí. “Ale tohle je moje ulice!” Podivoval jsem se nad jeho GPS určením na mapě. Ozářený displejem notebooku v ruce jsem bloumal ulicí a koukal snad pod každý kámen. Okolní tuktukáři si na mě ukazovali a se smíchem si klepali na čela. Ani za cenu svého zesměšnění, jsem ale nezaznamenal úspěch. “Nenašli jste můj telefon?” ptal jsem se s nadějí recepčního. “Já mám telefon,” odpověděl. “Já ten svůj ale ztratil, neviděli jste ho?” zkusil jsem to znovu. “Ty chceš můj telefon? Ten je ale můj! Proč chceš můj telefon?” Děsil se recepční a já po deseti minutách rozhovoru probíhajícím ve stejném duchu kapituloval a poražený se vrátil na pokoj s domněním, že aplikace zkrátka nemůže fungovat správně. To, že jsem záhy mobil nalezl bezpečně uložený na stole v mém klasickém cestovním nepořádku, mi rázem dokázalo opak. Na kýžené nové myšlenky jsem každopádně přišel. 

Přišlo další ráno a já měl “domluvenou” schůzku s králem. Byl 9. listopad a v pořadí 65. den kambodžské nezávislosti, oslavující konec francouzské nadvlády a povinných snídaňových baget. Vyzvěděl jsem, že úderem sedmé hodiny ranní má král zapalovat oheň uvnitř monumentu nezávislosti, stavbě připomínající věž Angkor Watu, symbolu země. Mé kroky tedy vedly přesně tímto směrem. Tedy do chvíle, než jsem zjistil, že je proradný monarcha musel předvídat a ukázat, že je opět o krok napřed. Ulice vedoucí k monumentu nechal uzavřít. Jak okolo paláce, tak podél říční náplavky. Skrz policií střežené zátarasy směli projít pouze studenti a členové armády opatření příslušnou legitimací.
Já se ale nedal tak snadno. Proplétal jsem se úzkými vedejšími uličkami tak dlouho, až se mi podařilo proklouznout na dohled monumentu a ukrýt se na velké betonové ploše mezi tisícovkami uniformovaných studentů, mávajících vlajkami a fotografiemi královské rodiny. No dobře, ukrýt… Většinu studentů jsem alespoň o hlavu převyšoval a místo modré školní uniformy jsem měl na sobě džínové kraťasy a seprané černé triko. Oficiální orgány mě ale konečně nikam nevykazovaly, i když jsem byl jediný cizinec široko daleko, takže to asi zabralo.
Místo bylo strategicky výhodné, vzniklým kordonem okolo silnice měl král projíždět a já měl pro drobnost studující mládeže výborný výhled na celkovou situaci. Jedinou nevýhodou této pozice byly neustávající žádosti k účasti na skupinových selfie. Po asi osmdesátém třetím snímku a neubývající frontě studentů, jsem měl společného fotografování tak akorát po krk. Raději jsem se o pár kroků vzdálil s myšlenkou vyskočit na krále ze zálohy, zpoza studentských zad.
Pak jsem ale udělal zásadní chybu, zasedl jsem na obrubník a pustil se do provokativně míněného croissantu. Byl jsem zhruba v jeho půlce, když se studenti začali hromadně sbíhat k silnici. Vyskočil jsem a běžel za nimi, na místě jsem byl tak akorát včas, aby mi projíždějící král výsměšně pokynul ze svého otevřeného vozu a bezpečně projel ku svému armádou střeženému sídlu. Pro ústa plná sladkého pečiva jsem se ani nezmohl na vyjádření protestu vůči jeho ujíždějícímu majestátu. Věřím, že v následném proslovu, který se z tlampačů nesl hlavním městem, se mi přede všemi jeho obyvateli halasně vysmíval. Vypekl mě vskutku královsky!