Vesmírná stanice Bangkok

Vesmírná stanice Bangkok

Už jsem se zmiňoval, že nemám zrovna rozvinutou schopnost plánovat další kroky a zjišťovat dopředu reálie k místům svého výskytu. Občas se mi tak stane, že i díky prakticky neomezeným možnostem další cesty, vlastně pořádně nevím co dál. Když jsem se vrátil ze své poslední návštěvy angkorských chrámů, padl na mě přesně takový pocit. Obešel jsem si proto město, abych se podíval na poutače cestovních agentur a nechal se inspirovat jejich nabídkou. Přiznávám, že mě po monumentálnosti opuštěných chrámů v džungli nechala jaksi chladným, okolní atrakce zkrátka postrádaly přesvědčivosti. Pak mi padlo do oka slovo Bangkok.”Hmmm, pařba v Bangkoku, proč ne?” řekl jsem si a jal se shánět cenově dostupný transport a ubytování v místě určení.
Věčné shánění noclehu, které je na cestě tak nějak nezbytné, je věc, která mi po pravdě asi nikdy nepřiroste k srdci. Nažhavil jsem internety a koukal na dvě stě milionů možností, které se přede mnou zobrazily. Dostal jsem takový záchvat úzkosti, že jsem si začal číst články o proslavených thajských věznicích, jestli by to přece jen nebyla snazší varianta. Nakonec jsem zvolil kompromis ve formě hostelu na dvě noci a do vězení se klidně můžu kdykoli přesunout.
Druhý den v půl osmé ráno jsem už v polospánku nastupoval do dodávky, abych byl v osm probuzen a vyzván k přestupu do autobusu pokračujícího na hranici Kambodži a Thajska. Za okny autobusu se střídala rýžová pole s rýžovými poli. Neuplynuly ani čtyři hodiny a výhled obzvláštnila post-apokalyptická scenérie složená z haldy odpadků okolo opuštěného ruského kola, předznamenávajícího hranici. Podle předlouhé fronty u malé budky pro výstup z Kambodži jsem usoudil, že ze země více lidí odchází, než přichází, smutné. Pryč byla intimita při vstupu do země, kdy nás bylo na hranici celkem pět a to včetně celníků a doktora.

Protože jsou fronty nuda, začal jsem si pro ukrácení času prohlížet okolní odchozí a smýšlet jejich životní příběhy. Zastavil jsem se, až když mé oko padlo na dvě elegantně oblečené dámy, které dávaly na odiv mimo velikých a dmoucích se prsou i své mužské rysy (domyslet jaké nechám na čtenáři). Bylo vidět, že je Thajsko blízko! A ano, zde jsem záměrně nepoužil zvolání ‘na dosah ruky’.
A bylo ještě blíž, sotva jsem obdržel od celníka zpět svůj orazítkovaný pas spolu s vykázáním ze země. Hned za kambodžskou budkou mi směrová šipka imperativně oznámila “Jdi do Thajska!” a menším, za to podstatně výhružnějším, fontem: “Přejeme BEZPEČNOU cestu!” Už ale neinformovala, že na území nikoho mezi dvěma státy stojí obrovské duty free kasino, kde kroky mnoha lidí podle všeho končily, včetně oněch dvou prsatých dam ne-dam.
Chvíli jsem zvažoval možnost rozmnožení svých ztenčujících se úspor, pak jsem se ale projednou rozhodl být rozumný a vyrazil vstříc thajské hranici. Pod zdobnými věžičkami se skrývala ošklivá úřední budova, kde jsem se prodral sérií chodeb a ocitl se před svou noční můrou. Přede mnou byla místnost s vydýchaným vzduchem asi o velikosti basketbalového hřiště, kde se jako had svíjela fronta dirigovaná sérií plastových řetězů, proti které vypadala její zdánlivě nekonečná sestra z kambodžské strany hranice jako nedonošené dítě. Už jsem se chtěl vracet do kasina, když se za mými zády přihnala dveřmi skupina dalších snad několika set lidí, která mě zde nenávratně zablokovala a ponechala mi akorát jedinou možnou variantu. Vpřed.
Centimetr po centimetru jsem se mechanickými kývavými pohyby přesouval stále blíže Thajsku. Asi po hodině a půl jsem konečně stál na druhé straně a vyšel na velikém parkovišti, kde mi pomalu začaly znovu startovat smysly, otupené příliš dlouhým pobytem mezi masou zpocených lidí a přílišným množstvím úředních formulářů. Příliš jsem si nepomohl, alespoň tedy co se čerstvosti vzduchu týče. Záhy jsem totiž zjistil, jak silně takové Thajsko páchne rybinou. Hranicí projížděly kamiony a extrémně naložené dvoukoláky, kormidlované několikačlennými skupinami mužů, které nemohly převážet nic jiného než ryby, ryby, ryby a ryby, jinak původu puchu nerozumím. Za chvíli na mě křiknul mladý Thajec, evidentně pobavený mým nakrčeným evropským nosem. Zmerčil moji visačku se značkou autobusové společnosti, kterou jsem obdržel při značně nespolečenském vykázání z autobusu ještě na kambodžské straně. Odkázal mě na vzdálenější parkoviště, prý to tam bude pro můj západní čich adekvátnější a jako bonus odtud měl vyrážet můj další spoj do Bangkoku. 

Urychleně jsem vyrazil dle jeho instrukcí, jen abych zjistil, že na dalším parkovišti přehlušil stále silný zápach ryb ještě silnější zápach smažených kuřat usměvavého jižanského plukovníka z Jů Es Éj. Kombinace to byla natolik vábná, že jsem se začínal těšit zpátky na cestu, její zdlouhavé úmornosti navzdory. Hned jsem byl zpražen informací, že dodávka vyráží za dlouhých dvacet minut a cesta zabere dalších šest ještě delších hodin. Bez oběda? Hmmm. O něco později už jsem seděl na červené plastové židli a cpal se smaženou drůbeží, nad kterou jsem se ještě před chvílí pohoršoval.
Když jsem se dosyta nacpal a vrátil na parkoviště, zjistil jsem, že je dodávka připravena k odjezdu a vlastně čeká už akorát na mě. Druhým zjištěním bylo, že jsem svým obžerstvím přišel o všechna pohodlná místa. Namáčkl jsem se tedy k hromadě zavazadel okupující zadní sedadla maličkého vozu a omluvil se svým kolenům. Maličký vůz se rázem vydal poskakovat po silnici tak děrované a houpavé, že mě vyburcovala k plnému soustředění za účelem udržení čerstvě pořízeného obsahu žaludku na jemu určeném místě.

Dodávka z hranic do Bangkoku skutečně za šest hodin dorazila. Byla šestá hodina večerní a město se už snažila halit tma. Vydávala se však do předem prohraného boje, proti záři thajské metropole neměla nejmenší šanci. Šestiproudé silnice hřímaly nepohyblivou masou aut a nad nimi se z oblaku skleníkových plynů zvedaly obrovské prosklené mrakodrapy a obchodní centra ozařovaná všudypřítomnými barevnými poutači a ohromnými led displeji přehrávajícími nekonečné smyčky reklam. Mezi tím vším se proplétaly masivní betonoví hadi, určení pro pohyb nadzemních vlaků. Všechno to působilo jako vytržené z Blade Runnerovské sci-fi od P. K. Dicka, jen ten déšť chyběl.
Pocit, že se nacházím v distopické budoucnosti ještě umocnil příchod do automatizované sítě nadzemního metra, silně připomínající vesmírnou stanici, kde se Thajci mechanickou chůzí odevzdaně přesouvali po vytyčených sterilně bíle osvětlených koridorech a následně řadili do vyrovnaných front u skleněné přepážky oddělující nástupiště a koleje vlaku. Vmísil jsem se do řad androidů a zdolal sérii přestupních stanic, čímž jsem se dostal do čínské čtvrti, kde jsem se ubytoval.

Čtvrť jsem druhý den ráno vyrazil prozkoumat. Paradoxně tím, že byla úplně jiná než hypermoderní centrum se můj pocit, že se nacházím v povídce z vědeckofantastického žánru, ještě umocnil. Obdobné kontrasty se v ději klasických žánrovek vždy dříve nebo později objeví. Bydlel jsem v obklopení obchodů se strojírenskými díly, kde v potemnělých místnostech za otevřenými stěnami malých a omšelých cihlových domů strnule seděli postarší Číňani nad zbožím. Temnou a tajuplnou atmosféru dotvářelo, že je často osvětlovala pouze jediná holá a na drátu visící žárovka. Cesty se postupně zužovaly a jako trychtýř stahovaly ke středu čtvrti, pouličnímu trhu zuřícímu mezi ulicemi, které zahlcoval naprosto nepotřebným zbožím i jídlem a prakticky znemožňoval průchod jiným tempem než pomalým kolébavým posunem dirigovaným kolektivní myslí davu.

Starosvětskou čtvrtí jsem se prodral k řece Chao Phraya, divokému toku protínajícímu město a deroucímu se do moře. Řeku brázdily stovky plavidel a mezi nimi i lodě hromadné dopravy. Ve městě, které svírá konstantní dopravní kolaps, je využití řeky k přesunu geniální nápad. Během několika minut skákání na vlnách jsem se mohl přesunout prakticky na druhý konec metropole, což by nebylo jinou cestou možné. Jedinou nevýhodou se ukázala být voda samotná, jejíž frontální útok vyprovokovaný míjející lodí na mě nezanechal jediný kousek suchý. Nevynechal ani můj nebohý stařičký foťák visící mi z ramene, ani málem ztracený telefon, rázem vyplavený z kapsy.
Náhoda tomu chtěla, že jsem měl zrovna namířeno mezi nejsvětější buddhistické chrámy v celé zemi a do královského paláce, který je domovem nejenom místní aristokracie, ale i legendami opředené sochy Smaragdového Buddhy, nejsvětější relikvie Thajska, o kterou se svého času přetahovaly snad veškeré země jihovýchodní Asie. No nic, zřejmě mi nebylo souzeno držet na podobných místech dekorum. Jako hastrman jsem tak s čvachtáním procházel svatými místy mezi vysokými špicemi stup a budil pozornost jinak letargických mnichů v oranžových rouchách. Samotné chrámové komplexy byly přeplněny dekorativními prvky a sochami a svou barevnou paletou, množstvím blýskajících se ozdob a všeobecným využitím zlata útočily daleko za hranici kýče. Od zahradních trpaslíků je ale dělila nejenom jejich velikost, ale i honosnost. Veskrze jsem v záplavě vjemů nevěděl, čemu věnovat pozornost dříve. Až dokud jsem nenarazil na gigantického a zlatého ležícího buddhu v podlouhlé hale chrámu Wat Pho, který ji všechnu strhnul na sebe. Konec křivdění, krásnější buddhistické chrámy než tady jsem ještě neviděl.

Přiznávám, že na mě Bangkok zapůsobil úplně jinak, než jsem si jej původně představoval. Čekal jsem přelidněný chaos, kde se budu rvát o své právo na vzduch, namísto toho na mě čekalo kultivované velkoměsto s fungujícím systémem veřejné dopravy a dokonce s velkým množstvím překvapivě liduprázdných ulic, za to oplývajících chrámy. V míře šílenství pro mě zatím zkrátka stále vedla Hanoj. Na nějaký ucelenější obrázek ale byla moje návštěva města příliš krátká. Hostel byl na další dny plný, tak jsem se rozhodl nehledat další ubytování a vyrazit dál na sever. Krutou ranou bylo, že jsem se musel obejít bez noční návštěvy ulice červených luceren, jak zde nazývají prostitutky, kam jsem se v mokrých kraťasech neodvážil vydat.

Ráno jsem si pořídil lístky na noční autobus vyjíždějící přesně v deset hodin z terminálu Mo Chit na sever Thajska. A ano, čte se to přesně tak, jak si myslíte a nedovedu si představit adekvátnější název pro autobusové nádraží. Měl jsem před sebou celý dlouhý den, který jsem trávil pro radost na lodi hromadné dopravy skákající na řece, už raději dál od zábradlí, i mezi zdobnými chrámy a trhy, kde jsem udělal svůj nejlepší nákup za celou cestu vůbec. Devět odporně realistických plastových švábů za zhruba 15 korun. Co s nimi provedu zatím nevím, ale kauf je kauf! Čas přirozeně plynul a já si začal uvědomovat jeho pokročilost, jako obvykle příliš pozdě, uprostřed zářících mrakodrapů kdesi v prostředku Bangkoku.
Najednou se přede mnou otevřelo dvouhodinové okno, během něhož jsem potřeboval překonat půlku devítimilionového města, vyzvednout batoh v čínské čtvrti a pak celou megapoli podjet po téměř kompletní modré lince metra znovu na druhou stranu. Ano, dvě hodiny možná zní jako dost času, jenže ten plynul ve vesmírné stanici Bangkok o dost rychleji než kdekoli jinde na světě. Za večeři padlo nejrychlejší z rychlých občerstvení skrývající se pod dvěma zlatými oblouky, kde většina místních překvapivě konzumovala smažené kuře z kyblíků a už jsem vybíhal na cestu. 
Nebudu zbytečně rýt do detailů, na zastávce metra, zhruba dva kilometry od autobusového nádraží jsem se ocitl deset minut před odjezdem svého spoje. Zoufale jsem vyhlížel zrovna nikde nepřítomné tuk tuky a spěšným krokem vykročil ke stanici. Už jsem se viděl, jak přespávám s báglem pod hlavou kdesi na Močitu, když se ze zatáčky vyřítila moje spása ve formě autobusu městské dopravy, který se mi podařilo stopnout. Příhodně bylo jeho cílem právě nádraží. Čtyřpatrová stanice mě už nedokázala zadržet a po vzoru amerických filmů jsem v poslední minutě naskočil do vozu směr sever, daleko od slavných prosluněných thajských pláží.