Dobré ráno Kambodžo!
A bylo to tady: Naposledy jsem se probudil ve Vietnamu, nacpal jsem věci do báglu a vyrazil zpátky k baru, kde jsme se smluvili s panem Tayem na srazu. Chvíli jsme si povídali o městu a okolí. Když vyšlo najevo, že jsem vše procházel pěšky, začal se nevěřícně smát a klepat si na čelo: “Evropani jsou vážně blázni!” Chůze se ve Vietnamu zkrátka nenosí, no a s tím jsme vyjeli.
Nedojeli jsme však daleko. Stroj se po chvíli začal vzpouzet, jakoby odmítal opustit svojí zemi. Rozhodl jsem se to nebrat jako špatné znamení a přesedlal na další skútr. Naštěstí jich je ve Vietnamu spousta, ale mám takový dojem, že o tom jsem se už zmiňoval.
Přiznám se, že z hranic jsem měl trochu nahnáno. Úřední místa ve mně nikdy nebudila důvěru, o hraničních přechodech to platí dvojnásob. K mému překvapení ale na hranicích k žádnému incidentu, o kterém bych se mohl sáhodlouze rozepisovat, nedošlo. Vietnamská strana veledůležitě zkontrolovala můj pas a vízum, a pak mou návštěvu země zpečetila rudým razítkem, s nímž mě vykázali z úřední budovy. O pár metrů dále na kambodžské straně, v podstatně vzletnější a okázalejší celnici, jsem zaklepáním na sklo probudil celníka, který pospával za přepážkou určenou nově příchozím a požádal jej o vystavení víza. Celník si něco nevrle zachrochtal pod knír a začal se činit.
O vyplněný formulář bohatší a pětatřicet dolarů chudší jsem byl odkázán na přepážku naproti, kde místní zřízenci pro změnu koukali na pořad připomínající telenovelu natolik, že to nejspíš telenovela byla. Celník mi nejdřív věnoval pohled, kterým mi dal jasně najevo, jak strašně jej obtěžuji. Pak mi beze slova odebral můj čerstvě nabytý formulář a přisunul mi k vyplnění další dva, prakticky totožné papíry, na které významně pokývnul. Kopírku, stejně jako počítače, zde nevedli, za to propisovačky měli bezpečně připoutané drátkem k pultu, aby se cizinec náhodou nerozhodl na Kambodžském království obohatit. Nebo byl na vině můj český pas a renomé vybudované naším někdejším prezidentem?
Třetí přepážka. Byla tak blízko od druhé, že sdíleli telenovelu. Formuláře mi byly opětovně odebrány, namísto vyplňování dalších ale přišla změna ve formě sejmutí otisků prstů a fotografie. Už mě mají. Do pasu mi přistál jeden z formulářů. “Cvak!” cvaknula sešívačka a já přemýšlel, smí-li se takový pas sešívat. Ze zamyšlení mě vytrhl lomoz laviny razítek útočících na nebohý cestovní doklad a už mi úředník ukazoval na dveře s nápisem, který se mi vůbec nezdál a posunky mě k nim posílal. “Prosím? To mám jít na karanténu? A-a-a proč?” začal mi přeskakovat ohryzek. “Jo, karanténu, šup šup a mazej, hop!” imperativně rozhodl celník. Karanténa byla malou místností vedle přepážek, kde nešly dovřít dveře. “Tak nevím, neuzavíratelná karanténa, asi místní inovace,” pomyslel jsem si s nedůvěrou. Uvnitř seděl u stolu doktor a vedle stolu ležel muž, který měl na zádech lávové kameny. Zřejmě vážný případ. Doktor byl profesionál, k stvrzení mého zdraví a bezinfekčnosti nepotřeboval nic víc než dolarovou bankovku. S posledním oficiálním plátkem v ruce jsem vyšel ven. Slunce tu pálilo úplně stejně jako ve Vietnamu, přesto jsem byl v jiné zemi. Dobré ráno Kambodžo, prošel jsem!
S hlubokým oddechnutím jsem znovu zabral místo spolujezdce za svým převozníkem a rozjeli jsme se do Kepu, města zhruba dvacet kilometrů od dělící čáry mezi Vietnamem a Kambodžou. Zeptal jsem se pana Taye jak to, že hranici projel bez jediné kontroly nebo požadavku na identifikaci, a tak jsem zjistil, že pro místního je přejezd ze země do země asi takový jako pro nás na Slovensko. Až budu zpátky doma musím zjistit, jestli je na československé hranici také karanténa.
