Tam Coc, aneb jak jsem nepřišel o ledvinu

Tam Coc, aneb jak jsem nepřišel o ledvinu

Abych si po všech turistických aktivitách trochu napravil karmu, rozhodl jsem se, že projednou budu cestovat jako místní. Pryč z Cat Ba jsem se tedy vydal svozovým autobusem. Nejdřív jsme obkroužili celý ostrov a ve vesnicích nasbírali cestující, se kterými jsem se později vmáčknul do malé kocábky a přeplul na pevninu. Další autobus se mnou objel přístav a vyzvedl dělníky vracející se na víkend domů. Na jedno z posledních volných míst přede mnou usedl příslušník pořádkových sil v zelené uniformě, jehož obrovská placatá čepice mi zabrala většinu zorného pole a autobus vyjel. Jestli všechno dobře dopadne, na konci cesty bude město Ninh Binh.
O pár prospaných hodin později jsem mohl potvrdit, že město Ninh Binh na konci cesty nebylo. “Už jsme tady?” ptal jsem se rozespale řidiče, zatímco se mě snažil vyhnat z autobusu. “Jsme na konečné,” odpověděl informativně. “Ninh Binh?” kontroval jsem jeho oznámení. “Ne, ne, ne, Tam Coc! Ninh Binh pryč! Vzadu!” řekl vítězoslavně a já s přihlédnutím na pozdní večerní hodinu rezignoval a co jsem ušetřil méně pohodlnou a delší cestou, jsem rázem nechal propadnout s rezervací pokoje ve městě, které jsem doslova prospal.
Ale o tom, že všechno zlé je vlastně k něčemu dobré, jsem se přesvědčil vzápětí. Vyskytl jsem se na samotném okraji národního parku – říční soutěsky mezi skalami, kam jsem měl dalšího dne beztak v plánu vyjet. Ubytoval jsem se na prvním místě, kde kývli na mojí nabídku a rozhodl se, jít se opít.
Nad pivem jsem si umanul, že se přece jen do Ninh Binh dostat pokusím. Už proto, že tam mají vlakové nádraží a já se po posledních dlouhých autobusových přesunech dostal do zajetí touhy projet se místním vlakem. O další sklenici bia hoi, jak se řekne točenému pivu, a zjištěnému heslu k wifi později jsem nevycházel z údivu, protože vietnamská železnice měla naprosto nejpropracovanější rezervační systém, který jsem dosud viděl. Snad jen s tou nevýhodou, že nepřijímal české platební karty a na příslib platby později u okýnka nehrál. “Tak zase autobusem,” řekl jsem si a posmutněle nad piktogramem plnící se soupravy dopil poslední lok.

Další den ráno mě probudilo sluníčko a já zjistil, že je poledne. Tak akorát čas na odhlášení z pokoje a rychlý oběd před výpravou mezi skaliska, kterých jsem ani po Dračí zátoce stále neměl dost. Navíc jsem měl tyhle konkrétní skály už nějakou dobu vytipované z bistra kousek od svého bytu. Abych to vysvětlil, jednu stěnu tam zabíral plakát říční soutěsky, v níž jsem si vysnil, že se jednoho dne ocitnu. A teď jsem skutečně byl pár kroků od ní. “Historický okamžik,” řekl jsem si, zatlačil slzu dojetí a vykročil.
Přede mnou byla vodní plocha, sloužící jako parkoviště veslic, na kterých se po říčce projíždí. Stálo jich tu asi tak osm set a obdobný počet mizel v dálce na řece. Evidentně stejný plakát vidělo víc lidí. To už jsem stál u pokladny a zjišťoval, že ani mně, schopnému kajakáři, loďku nezapůjčí bez personálu ve formě veslařky či veslaře. Dobře, kývnul jsem a vyrazil za svým cestovním snem, který mi měla splnit postarší paní v rýžovém klobouku s tváří skrytou za červeným šátkem, které jsem okamžitě dal přezdívku Partyzánka. Trvalo to asi dvacet vteřin od mého nalodění, kdy slunce definitivně zakryly mraky. Říčka líně plynula a skály se kolem mě černaly jako zkažené zuby porostlé mechem. Pluli jsme v říčním ekvivalentu dopravní zácpy a Partyzánka, veslujíc nepochopitelným způsobem, drže pádla ve svých nohou, bez ustání hulákala: “Koukni! Támhle! Moc hezký! Vidíš?”, což jsem musel kvitovat. Ano, moc hezký, přesně takhle jsem si to představoval!

Soutěsku lemovaly buddhistické pagody, buddhistické chrámy, buddhistické hřbitovy, kde hroby vypadají jako buddhistické pagody. Také bylo tu nevelké množství rybářských obydlí a především nádherně se zelenající rýžová pole ležící před rozeklanými skalami. Na řece plula spousta prodavačů občerstvení, fotografů, kteří se mi snažili vtlačit můj snímek s přiblblým úsměvem, ba jsem dokonce střetnul plnohodnotný filmový štáb, což Partyzánka okomentovala velice trefně slovy: “Koukni! Támhle! Moc hezký! Film!”. Největším kladem plovoucích prodavačů bylo, že se neodvážili se svým zbožím do jeskyní, kterými se projíždělo. Zboží by se ve zdejší tmě nejspíš stalo snadnou kořistí zlovolných chmatáků a neplatičů, dávali tak u ústí slují pokoj. Nevýhoou bylo, že na druhé straně jeskyně už čekali prodavači další. Když už jsem nechtěl nic pro sebe, prý mám nakoupit Partyzánce, která mi nicméně už dávno předtím stihla nabídnout na vlas stejný sortiment, dokonce s přidanou hodnotou zažloutlého ubrusu.
Na cestu zpátky začalo pršet a já si říkal, jak jsou ta splněná přání občas nevyzpytatelná. Vraceli jsme se zpátky do vesnice. Partyzánka se se mnou rozloučila žádostí o dýško ve stejné hodnotě mého dnešního oběda. K její rozmrzelosti jsem jí nechal tak akorát na pár piv a odešel zpět na souš. Navzdory mému předešlému brblání jsem se z loďky vykolébal nadšen, brblal jsem toliko, abych poskytl reflexi k zářnému světu vyobrazenému na stěně bistra Na Knížecí, dýchajícímu harmonií plakátům tak vlastní.

Protože jsem to s vlakem vzdal a soutěskocentrický sen jsem měl splněný, objednal jsem si noční autobus do císařského města Hue, odjíždějící v osm večer. Měl jsem před sebou ještě pořádný kus odpoledne, a tak jsem vyrazil za vesnici okouknout budhistickou pagodu Bich Dong, která mě zaujala svým veselým jménem.
Cesta se táhla několik kilometrů po jak jinak než rozestavěné silnici. Jak jsem kráčel, začala se po mé levici znovu rýsovat rýžová pole a zprava jezero. Slunce se v tu chvíli rozhodlo sestoupit pod mraky a nádherně osvětlilo řady skal nad vodní hladinou a já byl jsem zase naměkko. Občas měly tyhle nečekané zážitky opravdu sílu a je jedno, jestli člověk byl uprostřed rozkvétající louky, nebo na silnici ve výstavbě, která zároveň supluje smetiště.

Samotná pagoda Bich Dong o kus dál byla místem nesmírného klidu. Mniši tu ohraničeni vodou pěstovali banány a mně neznámé ovoce, starali se o zvířata a zapalovali opojně vonící vonné tyčinky. Ve skalách nad oltářem se proháněli kamzíci a vzhůru za nimi vedla stezka, na které mě čekal ukrytý chrám vytesaný do jeskyně plné netopýrů a výhled do širokého zeleného okolí, prosvětleného zlatými paprsky klesajícího slunce.
Na cestě zpátky mě znovu překvapilo, jak rychle ve Vietnamu přichází tma. V jednu chvíli bylo slunce pořád vysoko na obloze, patnáct minut na to takové černo, že jsem litoval baterky zapomenuté v báglu. Do Tam Coc jsem dorazil tak akorát na večeři a odjezd. Před osmou jsem vešel do autobusové kanceláře a začal jsem se věnovat hlavní činnosti mého večera. Čekání.
Autobusy se míjely, lidé přicházeli a zase odcházeli, až najednou byla kancelář zcela prázdná, mimo místních zaměstnanců, kteří mi asi podesáté oznámili, že autobus přijede za deset minut. Začalo táhnout na desátou a já si kysele říkal, že sedím ve vesnici, ve které jsem neměl být a čekám na autobus, kterým jsem nechtěl jet.
Touhle dobou už samotní zaměstnanci autobusové kanceláře nevěděli, co si se mnou počít, zjevně chtěli zavřít krám a má přítomnost jim v tom bránila. “Bez obav, počkáš s námi na autobus v restauraci. Řidičovi dáme vědět, ať zastaví poblíž a vyzvedne tě tam,” vyřešil jeden z nich situaci asertivně vietnamským způsobem. Zanedlouho stálo před kanceláří podezřele vypadající černé auto, do kterého mě a snad ještě zmatenější španělský pár, dorazivší koncem siesty, vyzvali nastoupit. Naložil jsem batoh a nasedl. Vietnamci se naskládali do kufru se zavazadly, čímž se stala celá situace ještě podivuhodnější. Naše společnost byla postupně více a více nervózní. Nějak takhle se v Asii přichází o orgány.

Z palubní desky se na mě povzbudivě usmíval Budha a my vyrazili do tmy. Zastavili jsme asi po deseti minutách jízdy, kde jsme vyděšené Španěly nechali stát při krajnici, kde je prý autobus vyzvedne. “Adios amigos, budiž vám země lehká,” pomyslel jsem si, jenže k mému překvapení se autobus skutečně dostavil a náš černý vůz se mnou a Vietnamci stále schovanými v kufru pokračoval dál do tmy. Zastavili jsme u malé omšelé boudy. Trochu mě uklidnilo, že její vybavení netvořil chladící box a kovový stůl s noži, ale plastové stolky s hůlkami, u nichž na zemi posedávaly skupinky lidí klábosící nad čoudícími hrnci s jídlem.
Sundal jsem sandále a přisedl ke svým třem únoscům, vystoupivších z kufru. Na stole byl malý vařič, na kterém za chvíli přistál hrnec s pobublávající vodou plnou zeleniny a koření. “Tak to vypadá, že mi ledviny zůstanou,” říkal jsem si, když na stole přistála miska s masem. “Víš, co to je?” zeptal se mě vesele Únosce č. 2. Maso jsem si pozorně prohlédnul, zkoumal jsem malé bílé nožky a kosterní pozůstatky, když mi triumfálně oznámil: “Kuře!” a vyklopil misku žab do vařící vody.
Únosce č. 1 zatím otevřel pet lahev s domácím rýžovým vínem: “Toho vypijeme každý večer několik láhví. Dneska nám s ním pomůžeš!” oznámil mi a začal vysvětlovat, jaký druh žáby k té dnešní večeři vlastně máme a zároveň se omlouval, že na menu není had. Když jsem od kosti odkusoval první kousek žabího stehýnka, na mě všichni napjatě zírali. Věta ‚Chutná jako kuře‘ má něco do sebe, protože žába si s tímto opeřencem do chuti opravdu nezadá, zblajznul jsem tedy celé stehno a k radosti všech křiknul: “Kuře!”

Pak už se lilo rýžové víno proudem a já se namísto o ledviny začal obávat o játra. “Jen se nežinýruj, to máš na lepší spaní v tom šíleným palandovým autobusu, co pro tebe přijede,” poradil mi Únosce č. 3. Pak už jsme se bavili o Vietnamu, životu místních, jejich pohledu na turisty a tak vůbec. Moji noví kamarádi prý trávili většinu dne v práci sháněním autobusů od soumraku do úsvitu a machinováním s lístky. Spali v přidruženém hotelu a domů za rodinami se prý vraceli akorát na dva dny za měsíc, kdy měli volný víkend. Vyzvídal jsem i jejich pohled na uspořádání po válce, shodli se ale, že historie je jim ukradená, neb se už stala a nějaká budoucnost a politika je jim ukradená stejně tak, protože je nemohou nijak ovlivnit. Jestli tohle není fatalismus, tak už nevím.
Po neurčitě dlouhé době zazvonil telefon Únosci č.1, oznamující příjezd autobusu. Rozloučili jsme se posledním panákem rýžovky a mně bylo líto, že se nemohl zpozdit ještě aspoň o trochu déle. Únosce č.3 mě vrávoravou chůzí vedl k autu. Prý, že mě odveze na křižovatku, kde autobus čeká. Zdálo se mi, že je Budhův úsměv o něco širší. Když nastartoval a vyjel, jsem si raději zapnul bezpečnostní pás. Opět jsme vyrazili do tmy a mě (mimo rýžovice) hřál pocit, že co se původně jevilo jako důmyslně zinscenovaná loupež orgánů, se nakonec proměnilo v zatím nejlepší večeři ve Vietnamu.