Luang Prabang, město tisíce mnichů

Luang Prabang, město tisíce mnichů

Luang Prabang, kde jsem se po dni stráveném na silnici ocitnul, se nachází uprostřed hor. Tedy jako všechno na severu Laosu. Když jsem dorazil, město zrovna zaléval východ slunce, který rozptyloval mlhu nad řekou Nam Khan. Ta se zde vlévala do blátivého Mekongu a spolu svíraly centrum městečka tvořené bílými domky, které byly mixem mezi asijskými kupeckými domy a evropskými roubenkami, mezi nimiž krásně kontrastovali procházející mniši v oranžových hábitech, zlaté chrámy a barevné tuk tuky. Celkově jsem ve městečku podléhal iluzi, že jsem kdesi na pomezí kontinentů. Jeho prostředek zabírala hůrka posetá buddhistickými kláštery, zakončená zlatou stúpou pableskující na jejím vrcholku. Veskrze něšlo o Elpéčku, jak jsem se rozhodl městu přezdívat, říct nic jiného, než že je boží. Tedy pardon, buddží.
Tolik k prvním dojmům, posledních přes dvacet dva hodin strávených natřásáním v dopravních prostředcích mě přinutilo zanechat prohlídky na úkor spánku. Cestou do penzionu jsem minul dlouhé procesí bosých mnichů, nad nímž jsem se ani nepozastavil, ani se k němu nepřidal. Natolik jsem byl otupělý. Spánek přišel prakticky okamžitě a probral jsem se jen jedinkrát, abych po zvlášť živém snu zahrnujícím misku nudlí a kombinační kleště zkontroloval, že mám na místě všechny zuby. Měl jsem a tohle zjištění mi stačilo k tomu, abych znovu odpadl. 
Přišel jsem k sobě až za západu slunce, jehož sestup jsem šel pozorovat nad Mekong a přilehlé hory. Zpátky do ulic jsem se vrátil až za tmy. A nutno říct, že se od rána leccos změnilo, a to nemluvím pouze o zapnutí veřejného osvětlení. Třeba taková hlavní ulice byla najednou otevřená pouze pro chodce a zaplněná stánky se zaručeně domácími produkty, které neprodával nikdo jiný než Hmongové, především tedy dámy z místních horských kmenů. Byl jsem zaskočen, protože Hmongy jsem tady upřímně nečekal. Budiž Elpéčko dokladem, že jejich kmeny mají hory někdejší Indočíny skutečně obšancované.

Další den jsem se přinutil neprospat a začal jej projížďkou na pomalu se valící řece Mekong, na jejíž vodách jsem poprvé od Sapy znovu okusil zimu. Nelidský chlad sedmnácti stupňů se mi bezlítostně zakusoval hluboko do morku kostí a já drkotal zuby, zatímco jsme proplouvali údolím plným rýžových polí, vesniček a klášterů, za nimiž se temně zubatily z mlhy vystupující kolosy hor. Loď plula proti proudu pod zamračeným nebem tak dlouho, dokud nedorazila k rozeklaným skalám na obzoru, proděravělým jeskyněmi obývanými tisíci sošek Buddhy všech možných velikostí, materiálu, buddhovských tvarů i pozic.
Buddhovské jeskyně tady byly dvě a jmenují se Pak Ou. K první z nich vedlo příkré schodiště obsazené malými Laosany, kteří vnucují procházejícím vrabčáky v proutěných klecích, respektive transakce zahrnující jejich vypuštění na svobodu pro zlepšení jak karmy vykonavatele, tak finanční situace opeřencova někdejšího držitele. Zároveň se jednalo o příkladné hospodaření s obnovitelnými zdroji, protože vrabec byl vzápětí znovu odchycen a vrácen do oběhu.
První jeskyně byla, jak už jeskyně bývají, naprosto temná. Ve světle baterky vystupovaly ze tmy jednotlivé sochy Buddhů a další návštěvníci. Tady se dostávám k drobné nevýhodě zdejších slují – mířilo sem neskutečné množství výletních lodí. Ve výsledku to vypadalo tak, že na každého tlustého Buddhu tady byl tlustý turista, na každého vychrtlého turista anorektik, na dřevěného zase ekologicky aktivistický turista a na Buddhu zlatého turista ve značkovém hávu a s jablečným telefonem v selfie módu v ruce. Jen těm meditujícím Buddhům se nikdo nepodobal, protože na nějakou meditaci zkrátka nebyl dostatek klidu.
Jeskyně číslo dvě se nazývala jeskyní spíše formálně. Ve skutečnosti jsem došel k veliké průrvě ve skále, ve které seděly a ležely vyrovnané tisíce soch a sošek, přes krápníky vyhlížející na neúnavně se valící Mekong pod nimi a na vysoké hory druhého břehu. I přes určitou přelidněnost tady dýchala nepopiratelná posvátná atmosféra.

Ta se nedala upřít ani vesnici Xang Hai na druhé straně řeky, která byla proslavená výrobou rýžového vína a především laoské rýžové pálenky a zdejší ústřední modly, přezdívané právě Whisky. Vesnici z toho důvodu neřekl nikdo z místních jinak než Whisky Village. A právě tady kapitán lodi zakotvil, snad aby doplnil svoje zásoby.
Hned u vchodu do vesnice mě uvítal malý stařík s červeným nosem a lahví čiré tekutiny v ruce pobízející mě k přisednutí. Zařekl jsem se, že se nenechám okamžitě zlákat a neuzavřu svůj průzkum vesnice hned u první boudy. Díky tomuto odhodlání jsem se mohl přesvědčit, že obyvatelstvo tvoří usměvaví milí lidé, což mohlo být daní za nadměrnou konzumaci alkoholu. Nikdo, koho jsem potkal, nepůsobil střízlivým dojmem.
O to více mě zaskočilo, že střed téhle okolo špiritusu se točící vesnice, zabíral docela rozlehlý buddhistický chrám. Početné zastoupení soch opic před jeho vchodem ale asi značilo, že u místních mnichů to s askezí a odříkáním nebude až takové terno. Pár mnichů sedělo na plácku před chrámem. S nepřístupnými výrazy pokuřovali ručně balené cigarety a kolem jejich nohou pobíhaly místní děti. Rád bych věřil, že byly střízlivé, byť tomu jejich trajektorie nenapovídaly. Nakonec jsem se vrátil ke staříkovi u břehu řeky a zkusil jsem z něj vytáhnout tajemství rýžové whisky. Bez nějakých drahot mě vzal ke svojí destilační stanici a pustil se do překotného popisu procesu v laoštině, během něhož rozléval panáky domácí výroby. Jeden po druhém jsme si stále lépe rozuměli. Už jsem byl kousek od rozklíčování celého postupu, když mě vytrhlo houkání lodi připravené k odplutí. A ještě že tak, jinak bych tady možná svou cestu skončil. Srdečně jsme se rozloučili a já vyběhl podstatně méně jistým krokem na blátivý břeh za lodí. Stařík, který odmítl za pohoštění přijmout podobizny mého děda, mával mé vzdalující se postavě a jeho červený nos svítil z boudy. 

Na cestě zpátky se mraky protrhaly a zdobené chrámy Luang Prabangu zlatě zářily v paprscích slunce. Všudypřítomní oranžoví mniši se procházeli po městě, nebo si fotili selfíčka s pableskujícími sochami Buddhy v nadživotní velikosti. Ti méně šťastní, většinou hodně mladí, se potili při práci na zahradě a zametání dvorů.
Když řeknu, že mnichů a mnišátek, jak jsem se rozhodl nazývat aspirující dětské mnichy, bylo ve městě opravdu hodně, tak je to opravdu hodně slabý popis skutečnosti. Věřím, že se významným procentem podíleli na celkovém počtu dvaceti šesti tisíc zdejších obyvatel, stejně, jako se podíleli na magickém geniu loci města. Mezi dřevěnými kláštery s vyřezávaným zdobením a buddhistickými svátostmi mě přesto napadl naprosto nevhodný vtip v následujícím znění: Víte, jak se nazývá dítě zhýralého mnicha a povolné turistky? Mníšenec.
Protože smát se vlastním vtipům dokáže zabavit jen na určitou dobu, vydal jsem se dehonestovat královský palác na břehu Mekongu. Ten byl postavený začátkem dvacátého století během francouzské koloniální éry a někdejší králové pobývali zde, i když bylo a je hlavní město země Vientiane.
Docela chápu, že se zde králům líbilo, atmosféra horami obklopeného Luang Prabangu posetého buddhistickými chrámy a pagodami je úžasná, mám ale dojem, že o tom jsem se už zmiňoval. K dnešnímu dni, pod taktovkou komunistické vlády, šlouží palác jako okno do života někdejších laoských monarchů a jimi obývaných prostor. Prošel jsem se tak trůnním sálem zdobeným barevným vyobrazením laoských legend, i soukromými pokoji královské rodiny v podstatně strožším duchu evropského minimalismu. Prohlídka byla podobná návštěvám starých hradů a zámků u nás. Snad jen s tím rozdílem, že místo papučí se tady chodilo naboso. Již obutý návštěvník má možnost poznat i královský vozový park složený ze čtyř prorezlých oldsmobilů a soukromou benzínovou pumpu stojící na zelené louce za garáží. Akorát se nikde nezmiňoval fakt, že poslední král Laosu zemřel v komunistickém převýchovném táboře, kam byl spolu se svými třiceti tisíci příznivci v sedmdesátých letech internován novým státním zřízením.

Večer jsem se vyšplhal na hůrku nad městem, korunovanou zlatou špičkou stúpy a malou bílou modlitební místností pod ní. Tady jsem si ujasnil, kde se vyskytují všichni turisti, kterých bylo v ulicích města tak podezřele málo. Všichni se těsnali právě tady a čekali na světelné efekty spojené se západem slunce v kulisách skalistých hor a řek.
Hůrka nabízela třistašedesátistupňový výhled do okolí, na všechny lesy, chrámy a vísky. V dálce se lesknul zlatý klášter, do něhož putovali všichni mladí mniši k zakončení svých studií, na vlnící se řece proplouvaly rybářské bárky a ve vesnicích duněly chrámové bubny svolávající k modlitbě. Zlatý disk slunce se pomalu schovával za horami, nebe a Mekong vypadaly jako v plamenech. Když celestiální ohnivá šou s velkou pompou skončila, odebral jsem se skrze rozlehlý klášter plný soch a pagod, provázející celou cestu zpátky dolů. Začínaly večerní meditace, horou se neslo dunění bubnů a zpěv desítek mnichů, s nímž jsem se vracel do rozsvěcujícího se města.